Lukáš Hejtmánek

Tato studie se zaměřuje na porovnání tří navigačních metod – papírových map, Google Maps a navigace v rozšířené realitě (AR) – z hlediska rychlosti, přesnosti prostorového učení a uživatelského komfortu. Hlavním cílem je určit, která metoda nejlépe podporuje vytváření kognitivních map a efektivitu orientace v neznámém prostředí. Výzkum vychází z předpokladu, že tradiční papírové mapy aktivně zapojují prostorové myšlení, zatímco digitální nástroje (GPS, AR) sice zrychlují navigaci, ale mohou omezovat hlubší porozumění prostorovým vztahům. Klíčové otázky zahrnují vliv AR na kognitivní zátěž a schopnost uživatelů rekonstruovat trasu po dokončení navigace.

Hypotézy předpokládají, že AR bude nejrychlejší metodou, ale papírové mapy povedou k přesnějším prostorovým reprezentacím. AR navigace by zároveň měla být hodnocena jako nejintuitivnější. Výzkumný vzorek tvoří 10 studentů UK s dostatečnými mobilními dovednostmi a bez prostorových deficitů. Účastníci jsou náhodně rozděleni do tří skupin, přičemž každá plní navigační úkol pouze s jednou metodou. Experiment probíhá v reálném venkovním prostředí, aby se zachovala ekologická validita.

Projekt se zaměří na to, zda může opakovaná péče o vlastní virtuální les podpořit psychickou pohodu, relaxaci a zapojení seniorů žijících v pobytových zařízeních. Učastníci budou v průběhu několika týdfnů opakovaně navštěvovat svůj virtuální les, který budou postupně upravovat a rozvíjet. Mohou například vysazovat stromy, uklízet prostředí, odstraňovat suché větve či odpadky, stavět jednoduché ohrady nebo jiným způsobem pečovat o jeho vzhled. Součástí každého setkání bude také volný čas určený k odpočinku v prostředí, které si účastník sám vytvořil.

Projekt SoundBias zkoumá, jak různé typy zvuků ovlivňují prostorovou kognici, konkrétně schopnost lokalizovat jejich směr a odhadovat vzdálenost. Výzkum se zaměřuje na interakci mezi fyzikálními vlastnostmi zvuku (intenzita, frekvence, spektrální složení) a kognitivními biasy založenými na zkušenosti. Typickým příkladem je vnímání šepotu, který člověk automaticky asociuje s blízkou vzdáleností bez ohledu na skutečnou intenzitu signálu. Podobné biasy mohou existovat u dalších kategorií zvuků (kroky, dopravní hluk, přírodní zvuky). Práce má praktický význam pro design prostorového audia ve virtuální realitě, hrách a simulátorech, kde přesná prostorová informace zvuku zvyšuje imerzi a může mít i funkční důsledky (např. navigace, varování před nebezpečím).

Bakalářský projekt se zaměří na otázku, zda dlouhodobá zkušenost s konkrétní videohrou ovlivňuje vnímání prostorového měřítka a odhad vzdáleností ve virtuálním prostředí. Videohry používají specifickou grafickou stylizaci, perspektivu, rychlost pohybu a někdy také záměrné odchylky od měřítka reálného světa. Hráči se však během dlouhodobého hraní mohou těmto vlastnostem implicitně přizpůsobovat a vytvořit si specifickou „kalibraci“ virtuálního prostoru. Studie porovná hráče Fortnite, hráče Counter-Strike 2 (CS2) a participanty s malou zkušeností s oběma hrami. Účastníci budou odhadovat vzdálenosti ve scénách vytvořených ve vizuálním stylu obou her. Hlavní otázkou bude, zda jsou hráči přesnější právě v prostředí odpovídajícím hře, kterou dobře znají, a zda se tato případná výhoda přenáší i do prostředí jiné hry.

Projekt se zaměří na to, zda mohou drobné znaky lidské péče o prostředí (cues to care) ovlivnit vnímaný restorativní potenciál městského lesa nebo jiné městské zeleně. Cues to care jsou prvky, ze kterých je patrné, že je prostředí záměrně spravováno a někdo se o něj stará – například uklizená a udržovaná cesta, nepoškozená lavička, absence odpadků, upravený okraj cesty, funkční značení nebo opravené vybavení. Koncept vychází z práce Joan Nassauer, podle níž mohou tyto prvky fungovat jako „čitelný rámec“ i pro relativně divokou a přirozenou krajinu. Cílem práce bude zjistit, zda se stejné přírodní prostředí jeví jako více restorativní, bezpečné a příjemné, pokud obsahuje viditelné znaky péče, a naopak zda známky zanedbanosti – odpadky, poškozené lavičky, graffiti, zarostlé nebo špatně udržované cesty – jeho restorativní potenciál snižují. Zvlášť zajímavou otázkou je, zda tento efekt probíhá prostřednictvím vnímaného bezpečí a pořádku. Výzkum ukazuje, že fyzický nepořádek a špatná údržba souvisejí s nižším pocitem bezpečí v městské zeleni a že bezpečí může být důležitým mechanismem ovlivňujícím restorativnost.

Projekt zkoumá, zda má virtuální les větší restorativní účinek tehdy, když si jeho podobu participant předem sám vytvoří. Účastníci pomocí jednoduché „stavebnice lesa“ navrhnou vlastní lesní scénu - rozmístění stromů, podrostu, mrtvého dřeva, kamenů a případně cesty či otevřeného prostoru. Návrh bude následně převeden do plně imerzivního virtuálního prostředí v Unreal Engine. Každý participant pak ve dvou oddělených sezeních relaxuje jednak ve vlastním lese, jednak v lese vytvořeném jiným participantem. Hlavním cílem je zjistit, zda autorská tvorba a personalizace prostředí zvyšují jeho restorativní účinek nad rámec samotných vizuálních vlastností lesa. Projekt zároveň testuje možné mechanismy tohoto efektu: psychologické vlastnictví („tohle je můj prostor“), osobní relevance, preference prostředí, pocit autonomie a kompatibilita mezi člověkem a prostředím.

Při prostorové navigaci využíváme především zrakové informace, reprezentace prostoru však může vznikat také na základě sluchových podnětů. Není přitom zcela jasné, nakolik je takto vytvořená prostorová reprezentace závislá na smyslové modalitě, prostřednictvím které jsme se prostředí naučili. Dokážeme například prostředí, které jsme se naučili pouze zrakem, následně efektivně využívat při navigaci pouze pomocí prostorového zvuku?
Cílem projektu bude zkoumat přenos naučené prostorové informace mezi zrakovou a sluchovou modalitou. Účastníci se nejprve naučí orientovat v jednoduchém virtuálním prostředí pouze pomocí zraku nebo pouze pomocí 3D prostorového zvuku. Následně dojde ke změně modality a stejným prostředím budou navigovat pomocí druhého smyslového kanálu. Studie se zaměří především na to, jak rychle a přesně se dokáží na novou reprezentaci prostředí adaptovat a zda je přenos mezi modalitami symetrický.

Projekt zkoumá, které vlastnosti jednoduchého virtuálního lesního prostředí podporují subjektivní pocit prezence - tedy zkušenost „být skutečně tam“ - a zda vyšší prezence souvisí s vyšším restorativním účinkem virtuální přírody. Studie se zaměří na dvě relativně snadno manipulovatelné charakteristiky prostředí: interaktivitu, tedy zda virtuální svět přirozeně reaguje na jednání uživatele, a audiovizuální kongruenci, tedy zda to, co participant vidí, odpovídá tomu, co slyší . Ve všech podmínkách bude použit stejný virtuální les, ve kterém bude variovaná míra koherence mezi jednáním participanta, obrazem a zvukem. Hlavním výstupem bude subjektivní prezence měřená pomocí IPQ a vybraných dimenzí dalších dotazníků prezence. Sekundárně bude sledováno, zda vyšší prezence predikuje vnímaný restorativní potenciál lesa, změnu nálady a relaxaci.

Hraní digitálních her může krátkodobě ovlivňovat vnímání, myšlení a chování i poté, co člověk přestane hrát. Hráči například popisují spontánní vybavování zvuků či vizuálů, tendenci interpretovat svět dle pravidel hry či automatické impulzy provést “herní akci” ve skutečnosti. Tyto zkušenosti jsou označovány jako Game Transfer Phenomena (GTP). Pro jejich měření byla vytvořena dvacetipoložková Game Transfer Phenomena Scale (GTPS-20), která rozlišuje pět oblastí: změněné vizuální, sluchové a tělesné vjemy, automatické mentální procesy a automatické jednání či chování. Cílem práce bude připravit českou adaptaci GTPS-20 a pilotně ověřit její srozumitelnost a základní psychometrické vlastnosti v české populaci hráčů. Výsledkem práce by měla být metodicky zdokumentovaná česká verze nástroje, která by mohla být následně využita ve větší validační studii nebo ve výzkumu dopadů klasických her, virtuální reality a dalších imerzivních technologií.

Práce se zaměřuje na hodnocení dlouhodobých účinků pravidelné expozice digitálním lesním prostředím v CANOPy facility na psychologické well-being a kognitivní výkon studentů prvního ročníku České zemědělské univerzity. Studie sleduje X participantů po dobu celého akademického roku (leden 2025 - prosince 2026) s pravidelným měřením před a po každé návštěvě pomocí dotazníků. Výzkum zahrnuje srovnání účinnosti různých digitálních technologií a stimulů a sleduje sezónní variace v restorativním potenciálu. Metodologie kombinuje kvantitativní přístup s kontinuálním monitorováním environmentálních podmínek a designem experimentálních stimulů optimalizovaných pro různá roční období.

Diplomová práce se zaměřuje na validaci české verze dotazníku SBSOD pro měření subjektivního vnímání prostorové orientace. Práce kombinuje data z existujících studií používajících SBSOD, ověřuje kvalitu českého překladu a realizuje rozsáhlou validační studii doplněnou terénním experimentem. Výsledkem je kulturně adaptovaný nástroj pro český kontext s ověřenými psychometrickými vlastnostmi. Důvody realizace práce:

• Absence validovaného nástroje pro měření sense of direction v českém prostředí
• Potřeba ověření kulturní přenositelnosti původní škály
• Rozšíření možností výzkumu prostorové kognice v ČR
• Vytvoření standardizovaného nástroje pro klinické a výzkumné účely

Tato diplomová práce je zasazena do rámce projektu SYLVAWELL, jehož cílem je interdisciplinárně zkoumat vztah mezi strukturou lesního prostředí a lidským well-being. Studie se zaměřuje na identifikaci skrytých kategorií a hodnotících klasifikací vnímání lesních prostředí, které nejsou zachytitelné pouze ekologickými nebo ekonomickými parametry, ale vycházejí z kognitivních schémat jednotlivců. Hlavním cílem studie je zjistit, jaké latentní dimenze lidé používají při kategorizaci a srovnávání různých typů lesů, a jak tyto vnitřní klasifikace ovlivňují estetické preference a ochotu navštěvovat konkrétní prostředí. Metodologicky je jádrem studie tzv. triplet 2-alternative forced-choice (2-AFC) paradigma, ve kterém jsou účastníkům prezentovány trojice fotografií lesů: jedna referenční a dvě testovací. Úkolem je vybrat tu testovací fotografii, která je referenční nejpodobnější, bez dalších instrukcí. Tento přístup umožňuje odhalit, podle jakých (často nevědomých) znaků lidé prostředí kategorizují – například podle hustoty, přirozenosti, množství mrtvého dřeva, světelných podmínek či dalších vizuálních a strukturálních vlastností. Výběr fotografií je systematický, zahrnuje různé typy lesů (např. prales, těžený, městský) a je podložen expertním označením ekologických parametrů. Výsledná data jsou analyzována pomocí tzv. sparse positive embeddings, které mapují odpovědi účastníků do axiomatického prostoru a odhalují hlavní percepční osy (například hustota, přirozenost, tajemnost). Studie navazuje na soudobou literaturu o percepci přírodních materiálů a prostředí, která ukazuje, že lidé při hodnocení a kategorizaci přírodních scén využívají omezený počet klíčových dimenzí, jež lze objektivně popsat a interpretovat. Inspirací je například práce Schmidt et al. (2025), která obdobnou metodologií odhalila 36 jádrových dimenzí vnímání materiálů, přičemž pro konkrétní rozhodnutí často stačí jen několik z nich. V kontextu lesních prostředí navazuje studie na poznatky o kulturní a individuální podmíněnosti environmentálních preferencí (Balling & Falk, 1982; Edwards et al., 2012), stejně jako na výzkumy ukazující, že preference nejsou vždy v souladu s ekologickými nebo ekonomickými klasifikacemi lesů, ale jsou ovlivněny osobní zkušeností, kulturním zázemím a vizuálními vjemy. Výsledky této práce přispějí k hlubšímu pochopení toho, jak lidé implicitně kategorizují lesní prostředí a které vlastnosti jsou pro ně rozhodující při výběru a hodnocení lesa z hlediska relaxace a estetického zážitku. Tyto poznatky mohou být následně využity při tvorbě doporučení pro lesnický management zaměřený na podporu well-being veřejnosti a při návrhu terapeutických či rekreačních lesních prostor.

Ve hrách a virtuálních prostředích z pohledu třetí osoby se vizuální perspektiva uživatele nachází technicky za ovládanou postavou. Není přitom jednoznačné, kde by se měly nacházet jeho „virtuální uši“ – tedy bod, vzhledem k němuž je počítán prostorový zvuk. Posluchač může být umístěn v hlavě virtuálního avatara, nebo v pozici kamery, což naopak odpovídá místu, ze kterého uživatel virtuální svět skutečně sleduje (cca několik metrů za avatarem). Obě možnosti proto vytvářejí odlišné prostorové referenční rámce. Cílem práce bude zjistit, zda je vhodné umístění posluchače závislé na typu prostorové úlohy. Předpokládáme, že zvuk vztažený k avatarovi může být výhodnější v úlohách bezprostředně spojených s tělem avatara, zatímco zvuk vztažený ke kameře může usnadnit orientaci v širším prostoru, protože lépe odpovídá vizuální perspektivě hráče.